Můj atlas Česka již naposled

družina-n

Velmi krásná kniha, která se dětem z celé republiky, za pomoci spisovatele Ondřeje Hnilíka a Jiřího Votruby, opravdu podařila. „Děti poskládaly atlas, podle kterého lze nejen cestovat, ale i sledovat svět očima dětí.“ To tvrdí naši autoři.

Je konec vyučování, děti odchází do jídelny a dnes mají velmi napilno. Odpoledne v družině je čeká velké překvapení, vzácná návštěva. Všichni jsou připravení a my společně odcházíme do školní družiny Veverušáků. Vcházíme do dveří a v družině jsou dvě paní. „To je ono, asi na nás čekají.“ Říkají děti na chodbě. A mají pravdu. Usedáme na židličky a koberec a mezi sebou vítáme paní Zuzanu Drahovzalovou a paní Kristýnu Brunclíkovou. Obě jsou literární redaktorky Albatrosu a obě s dalšími lidmi se podílely na vzniku knihy. Srdečně je mezi námi vítáme a hned se dáme do práce. Paní redaktorky nám zpočátku vysvětlily, jak se k nim vůbec příspěvky dětí dostaly. Byla totiž vyhlášena soutěž, kde naším úkolem bylo popsat nebo nakreslit místo, kde žijeme. Takové zadání bylo z redakce Albatrosu všem dětem z celé České republiky. Do redakce se tak během krátké doby sešlo mnoho a mnoho příspěvků. Ty bylo postupně nutné přečíst a vytvořit úzký kruh, ze kterého se pak vybíralo. A že bylo opravdu z čeho vybírat, o tom svědčí spoustu příspěvků. Malí autoři pak byli pozváni na dílny pořádané Ateliérem Albatros, kde se učili, jak vzniká kniha. I tam byli naši starší kamarádi. Materiál z dílen a ze soutěže ale není jedinou náplní Mého atlasu Česka. Texty o nejznámějších místech Česka napsal i Ondřej Hnilík, na ilustraci pracoval Jiří Votruba. I my se dnes dozvídáme, kdo všechno se musel na knize podílet a co to dá práce a toho času. Po skončení základních informací přichází paní redaktorky s další perličkou. Nikdo netušil, co se bude dít. Redaktorky nám oznámily, že díky této velké odezvě k Mému atlasu Česka, uvažují o dalším pokračování atlasu, tentokrát Můj atlas Evropy. A tak diskutujeme, jaká místa v Evropě známe, nebo která místa jsme navštívili. Po chvíli následuje další překvapení. Obdrželi jsme čistý papír, bereme si pastelky a naším úkolem bylo, něco z té Evropy namalovat. Vzneseno bylo několik dotazů, co s tím paní redaktorky zamýšlí. Co s tím budou dělat? Vždyť některé nebyly nic moc. Odpověď zněla: „Může to být první počinek od vás z Berouna pro vznik dalšího pokračování knihy Můj atlas Evropy“. Velké nadšení a jdeme na věc. Pochvíli končíme a naše výtvory odevzdáváme. Naplňuje se i doba, kdy se budeme muset rozloučit. Nechce se nám, neboť jsme společně strávili krásné odpoledne. Paní redaktorky nás upozorňují na to, abychom bedlivě sledovali novinky Albatrosu, kdy bude opět něco vyhlášeno. Slíbili jsme, že jistě si termín ohlídáme a zase něčím do knihy přispějeme. Tentokrát však všechny oddělení včetně školního klubu. Paní redaktorky se s námi loučí, od dětí se jim dostává velké poděkování a malá vlastnoručně vyrobená pozornost. A tak skončila dnešní akce s Albatrosem.