Vítr se opíral do holých větví staré jabloně a po dvoře rozfoukával suché listí. Vzduch voněl zimou, která se blížila. Starý muž seděl na lavičce před domem, zabalený do těžkého kabátu, a hleděl do prázdna. Vedle něj ležel pes. Prošedivělý, hubený, s očima, které viděly příliš mnoho. Muž se natáhl a pohladil ho po hlavě. Rex tiše vzdychl a opřel se o jeho nohu.
Už se téměř nehýbal. Poslední týdny už ani nechodil na procházky, jen ležel na verandě a sledoval svět kolem. Muž to nechtěl vidět. Nechtěl si přiznat, že jeho společník pomalu odchází. Ale dnes ráno se Rex ani nepokusil vstát. Jen se na něj podíval tím zvláštním pohledem – smutným a přitom klidným. A muž pochopil. Bylo to už dvanáct let, co si ho přivedl domů. Tehdy to byl jen vyhublý, nedůvěřivý pes z útulku. Seděl v koutě, neštěkal, nesnažil se upoutat pozornost jako ostatní. Jen se díval. Ten pohled byl tenkrát úplně stejný. Smutný. A přitom doufající. Vzpomínal si na první týdny, kdy Rex každou noc spal schoulený v rohu a sebemenší zvuk ho vyděsil. Nechal ho být. Mluvil na něj klidným hlasem, ale nenutil ho, aby se přiblížil. A pak, jednoho večera, když seděl v křesle a v rukou držel starý zaprášený román, se něco stalo. Rex přišel sám. Opatrně, beze slova, a položil mu hlavu na koleno. A muž tehdy poprvé za dlouhé roky ucítil, že není úplně sám. Od té doby byli nerozluční. Každé ráno spolu vyráželi na procházku, každé odpoledne si sedali na lavičku a jen tak mlčky pozorovali okolí. Nikdy moc neštěkal. Byl to tichý společník, ale přesto mluvil. Když se muž jednou večer vrátil domů, unavený a skleslý, Rex k němu přiběhl, položil mu packu na ruku a podíval se na něj těma svýma moudrýma očima. Přišel zkrátka čas, který nemohl zastavit. Nejdřív to byly drobnosti. Rex už neběhal tak rychle jako dřív. Zastavoval se, jakoby potřeboval se nadechnout. Časem přestal vítat svého pána u branky, jen ležel a sledoval ho pohledem, ve kterém se mu usazovala únava. A dnes ráno… dnes už ani nezvedl hlavu. Muž se podíval na zataženou oblohu. „Zítra půjdeme k veterináři,“ řekl tiše. Hlas se mu trochu zlomil. Rex se na něj podíval. V jeho očích nebyl strach, ale klid. Možná i poděkování. Druhý den si muž oblékl kabát, vzal Rexe do náruče a vyšel z domu. Pes byl lehčí než dřív. Celou cestu ho pevně držel, cítil teplo jeho těla a slabé bušení srdce. V ordinaci bylo chladno. Veterinář byl laskavý, Rexe pohladil po hlavě a pak se podíval na muže. „Udělal jste pro něho všechno,“ řekl tiše. Věděl to. Přesto to bolelo. Muž se ještě dlouho díval na prázdné místo vedle sebe. Dům byl zase tichý. Prázdný. O týden později šel muž znovu do útulku. Musel. Nevěděl proč. A pak ho uviděl. Malého, vyhublého pejska. Seděl v rohu kotce a upíral na něj ty samé oči. Oči, které říkaly: „Jsem sám.“ Muž se na něj usmál. Přiklekl si a natáhl ruku. Pejsek k němu nejistě přistoupil. A stejně jako Rex tenkrát, i on mu položil tlapku do dlaně. Domov už zase nebude prázdný.
